After years of playing professionally in the Southeast region of the USA, Keathley recently made the move to Nashville, TN. He now has a diverse and eclectic catalog of original and cover material which he performs as a one man band. Keathley mixes Blues, Rock, Country, Folk, Americana and Blue Grass into a blender hits purée. Leaving you with a tasty original concoction of southern Soul food for the ears. You can hear the thunderous stomp of the kick drum, lightening fast strum of the guitar, intoxicating hum of the harmonica and the gravelly rasp of his voice from a mile away!

Hey I'm Ivy <3 My mom taught me how to play guitar when I was young. I grew up singing and playing with her, my grandfather, and cousins in Tennessee. Later I started learning how to produce music when I was 20 years old after getting a job at a local Guitar Center. I bought my first interface and the rest was history! I fell in love with all things audio/music production and decided to pursue a degree in Audio Engineering. At 29, I still find myself producing and engineering music to sort out my thoughts and feelings. I like to say that my heart is my "genre". My main influences are a melting pot of Electronic/Dance music, Folk, Soul, Hip-Hop, Country, Pop, and Rock and Roll. Music has always been a safe haven for me, whether I am making some or listening to it. I hope my art and music finds a way to bring comfort needed to the listener. Whether that be a smile, relaxation, a laugh, anger, amusement, joy, or despair... Every emotion and feeling is valid

Kamil Fousek se narodil do života, který mu už před prvním nadechnutím nachystal pořádnou dávku  Smůly. Ještě, než přišel na svět, jeho mamka zažila vážnou vlakovou nehodu na cestě na Slovensko. Průvodčí prý usnul a nepřepojil výhybku – vlak se srazil. Mamka byla zrovna na toaletě a při nárazu se prudce udeřila do břicha. Malé „embriátko“ Kamil se kvůli tomu otočilo vodorovně, místo aby bylo správně ve vertikální poloze. V pátém měsíci to dokonce chvíli vypadalo na dvojčata, ale nakonec se ukázalo, že je v břiše jen jeden bojovník.

Když přišel na svět, omotal se mu pupečník kolem krku a přidusil ho. Některé mozkové buňky to bohužel neustály. A aby toho nebylo málo, na porodním sále prý upadl. Prostě kombinace smůly, jakou by nevymyslel ani scénárista tragikomedie.

Když mu byly dva roky, mamce bylo divné, že se ani neposadí, nepostaví, hlavička pořád padala a Kamil jen brečel. Doktoři tvrdili, že má jen pomalejší vývoj, ale mamka se nedala. Vzala ho zpátky na Slovensko k vyhlášenému léčiteli. Ten hned zjistil, že má vyhozené obratle, a navrhl rovnat. Mamka říkala, že to znělo, jako když „křupou ořechy“. Pak mu doporučil lázně — a od té chvíle se začal zvedat.

Ve třech letech se ocitl v dětských lázních u Jičína v Železnici. Tam našel výbornou rehabilitační sestru, která ho dostala na čtyři, do kleku, a téměř i na nohy. Chodil tam do školky, školy, učitelka za ním docházela i domů. Pak chodil do zvláštní školy, tam mu učení šlo. A hlavně – naučil se samostatnosti, našel si kamarády a další lidi, kteří si prošli podobným osudem. To mu dalo sílu žít.

V Železnici přišla puberta, první večírky, první lásky... a hlavně první psaní. Asi v patnácti napsal své dvě první eseje – Dívka bez tváře a Masky. Když je ukazoval sestřičkám, rozbrečely se. To Kamila nakoplo a psal dál. Jeho učitelka poslala texty do literárního spolku a vyšli mu dvě sbírky. Ocitl se v novinách, rádiu, a dokonce i v místní televizi. A jednoho dne volali z Mladého světa, že přijedou na rozhovor – to bylo jeho pět minut celorepublikové slávy.

Kamil ale neměl jen psaní. Odjakživa miloval hudbu – poslouchat i tvořit. V lázních pořádal diskotéky pro maminky, které tam jezdily na pobyty s malými dětmi, což byla velká zábava. V osmnácti se pro něj lázně sice zavřely, ale život otevřel jiná vrátka. Přestěhoval se z města na vesnici, kde si splnil sen mít kolem sebe zdravé vrstevníky, kteří ho přijímají. Táta chodil na pivo, Kamil na kolu s rumem, a vesnice ho přijala mezi sebe.

Parta jedenácti kluků, patnáct holek ze sídliště, opuštěný kulturák… no, asi si každý představí, jak to vypadalo. Diskotéky, večírky, první tekno party, kde si Kamil občas i zahrál. Jeho sociální bublina se nafukovala – přibývali kamarádi, hezké holky ho braly mezi sebe, lidé ho poznávali. Jezdil po republice na turnaje v boccie, kterou se naučil v lázních. Díky tomu poznal i spoustu umělců a muzikantů. Vystavoval vlastní grafické obrazy, předčítal eseje, dělal muziku v hospodě… Život jak malovaný.

Mamka byla ráda že kolem sebe má opravdu hodně lidí. A když se naskytla příležitost dodělat si základní školu, vzal ji nakonec – i když se mu jako „mladému floutkovi“ nechtělo. Ale bral to jako výzvu, věděl, že po něm mohou nastoupit další. Ve škole v Českém Krumlově udělali díky projektu výtah a Kamil byl pilotní žák s hendikepem, který do školy docházel. Dostal dvě asistentky — jednu do školy, druhou na doučování — a přestože to bylo „odřenýma ušima“, základku dodělal.

Dalo by se říct, že i zdravý člověk by mu mohl kdeco závidět.

A pak přišla rána. Jeho milovaná mamka vážně onemocněla a už se o něj nemohla starat. Sociální bublina splaskla, život se Kamilovi převrátil naruby. Musel odejít z rodného města nejdřív do týdenního stacionáře a později do ústavu v jiném kraji, než žil doposud. O této zkušenosti s ústavní péčí dnes otevřeně píše ve svém manifestu.

Followers of John Keathley